Vraždou Jána Kuciaka se intenzívně zabývala i česká novinářka Pavla Holcová. Náhodou se ke mně dostala knížka Neděkuj, pamatuj, které je spoluautorkou, kde konkrétní známí a významní Slováci porovnávají situaci na Slovensku a v Čechách.
Mám pocit, že Slováci mají iluze o tom, jak to funguje v ČR v justici a ve vyšetřování kauz. Tento níže připojený text jsem přepsala už v roce 2014 na základě rozhovoru s Béďou Šiškou o miliardáři Františkovi Savovovi. Béďa byl tehdy student vysoké školy ….
Rozhovor jsme nakonec nedokončili…..ale text existuje (v češtině, už jsem ho nepřekládala do slovenštiny, doufám, že to nebude vadit), takže část z něho teď přikládám do blogu. Nejsou tam všechny informace o Savovovi. Ale podstatné je, že českí novináři a česká policie nějak veřejně nemluvila o tiskárně Europrint a o společnosti Garris, které patřili právě Františkovi Savovovi mladšímu. Udělala tam vůbec policie kontroly při razii v září 2013?
Proč jim nevadilo, že jednou z hlavních Savovových firem byl Garris (myslím tím původní Garris na Bezděchové ulici v Praze) a ten v květnu 2013 poslaly do likvidace? Razie v Savovových firmách byla až v září 2013, takže o pár měsíců později.
Nevšimla jsem si, že by novináři této skutečnosti věnovali pozornost. Podle webu motejlek.com
Cituji:
Jednačtyřicetiletý František Savov, který je cílovým vlastníkem rozsáhlého holdingu, osobně nefiguruje v orgánu žádné ze společností se sídlem v České republice. Mozkem skupiny, do níž patří třeba i jedna z největších kampeliček, je Garris.
Taky jsem si nevšimla, že by novináři věnovali pozornost tiskárně Europrint, která patřila taky Savovovi a dnes už nefunguje.
Jak to, že František Savov ji mohl prodat dalšímu majiteli, když se v té firmě děli divné věci? Policie to vůbec zjistila? Teoreticky by měla, když jsem tam já poslala kontrolu v letech 2009-2010 kvůli nelegálnímu zaměstnávání Ukrajinců, kteří nikde nefigurovali a bylo to fakturováno jako stavební práce.
Klasická kontrola tam asi nebyla, ale byla tam cizinecká policie (ten pán z cizinecké policie byl za mnou osobně ve firmě Žaket) a krátce po tom vyhodili generálního ředitele Europrintu Ing. Petra Valdu.
Tehdy tam už Ukrajinci nepracovali, i tak pro mně nebyly důležití Ukrajinci, ale finanční kontrola machinací vedení Europrintu Praha. Dle mých informací tam byla pračka peněz. Pracovala jsem tam, takže vím, že se tam děli divné věci. Na kvalitním chodu tiskárny vedení tiskárny vůbec nezáleželo. Bylo to jenom navenek….
Český miliardář František Savov, přepis rozhovoru (dala jsem tam i otázky, které se mně Béďa ptal…)
Jak si se dostala k firmě Europrint Praha?
Vystudovala jsem polygrafickou průmyslovku v Bratislavě a pak jsem dělala dlouhá léta v různých tiskárnách. O Europrintu Praha jsem se dozvěděla v Prešově, kde jsem dělala v jedné velké tiskárně. Bývalý výrobní ředitel této tiskárny ing. Kvasna dělal v Europrintu v tom čase, to znamená v roce 2006 výrobního ředitele.
V Prešově jsem nechtěla zůstat pracovat kvůli „jednání“ generálního ředitele Ing. Stanislava Potočňáka. Měla jsem smlouvu jenom na dobu určitou na půl roku. Pak mi ji prodloužili o další půlrok a já ji podepsala. Ale Ing. Potočňák mě po podpisu smlouvy ve stejný den stihnul během 5 minut tak naštvat, že jsem se rozhodla, že už to nebudu snášet a odcházím z firmy. Shodou okolností tento člověk podle mých informací „vyštval“ i ing. Kvasnu. Měla jsem pracovní nabídku ve firmě blízko Bratislavy, no byla to nouzovka. Původně jsem to nechtěla vzít, protože to byla práce trochu mimo můj odbor a spíše pro chlapy. Nelákalo mně to a později se ukázalo, že to není práce pro mě. Chtěli po mně, abych za ten nízký plat dělala i tiskaře na rotačce při potisku folii. Za prvé jsem to neuměla a za druhé je to fyzicky náročná práce.
Tak jsem zvažovala, kam půjdu dělat a delší dobu jsem toužila odejít pracovat do České republiky. V říjnu 2006 tiskárna Europrint sháněla technologa, poslala jsem jim životopis a pozvali mně na osobní pohovor. Pán Kvasna tam už nepracoval. Už v Prešově jsem slyšela, že se vrací do Prešova kvůli nemocnému otcovi. To mi řekl i on, ale v skutečnosti ho z Europrintu vyhodili ještě před mým příchodem. Tuto informaci mám od samotného tehdejšího ředitele Europrintu Ing. Petra Valdu, že pánovi Kvasnovi dal výpověď on. Právě za Kvasnu začala spolupráce s Ukrajincemi, info mám od šéfa Ukrajinců jménem Kadir (nebo Kader). Poznali se spolu, když se stavěla nová budova Europrintu v Praze 5 ulice Pod Kotlářkou a Kvasna potřeboval lidi na uklízení. Zeptal se na to Kadira, jestli mu s tím nemůže pomoct a on mu lidi na uklízení poskytnul. Pak už Ukrajinci v Europrintu zůstali jako brigádnici.
Kadir a majitel František Savov jsou prý kamarádi, tuto informaci mi poskytla Ukrajinka Tanja Holovka. Tanja byla předáčkou Ukrajinců, je velmi šikovná a později se stala stálou zaměstnankyní Europrintu. Dělala na baličce a v Čechách má už trvalé bydliště. Vím to přímo od ní, potkala jsem ji náhodou v metru v Praze a v tom čase byla na mateřské dovolené. Já jsem v tom čase v Europrintu už nedělala.
Na místo technologa mě nevzali, ani se mi neozvali. Prý o mně tehdy tehdejší šéf technologie řekl, že ze mě nic nebude. To mi řekl po mém nástupu v prosinci 2007 ing. Valda, tehdejší generální ředitel Europrintu a zkonstatoval, že ten šéf mně bral pravděpodobně jako konkurenci, že se mně bál.
V podstatě ten tehdejší šéf technologie se mnou mluvil o samotě na pracovním pohovoru jenom chvilku a byl hodně ironický. Nic ho z mých pracovních zkušeností nezajímalo a bavil se se mnou o tom, jestli chci kávu a když jsem řekla, že mi stačí voda z vodovodu, tak mi ironicky řekl, že oni tam i tak nic nemají. Nedělala jsem si z něho v té chvíli těžkou hlavu, protože jsem si myslela, že hlavní slovo bude mít i tak výrobní ředitel pán Šraga.
Později, v roce 2007 jsem se potkala znovu s tehdejším výrobním ředitelem Europrintu Tomašem Šragou v Českém Těšíně v jedné tiskárně, kde jsem pracovala. Pan Šraga tam prišel jako zákazník za Europrint Praha. Byla sobota a proto nejednal s obchodníkem, ale s mistrem na knihárně. Tím mistrem na směně jsem byla já. Podklady za Europrint dodali pozdějším termínu než to slíbili a on mě jako mistrovou knihárny poprosil, jestli mu s tím můžu pomoct stihnout to v požadovaném termínu. Samozřejmě, že jsme měli určený plán, oni se opozdili a tak mi slíbil, že kdyby mi ve firmě dělali problémy za tuto zakázku, že on mi s prácí pomůže. Problémy mi dělali a byly na mně naštvaní všichni, včetně generálního ředitele, i když jsem nic neporušila. Nepřesouvala jsem žádné zakázky na později, jenom jsem zabezpečila jednu směnu navíc na volném stroji. Na tom stroji se v tom čase nepracovalo, ta pracovníčka měla volno a přišla na nadčas. No bohužel ta pracovníčka knižní desky zkazila a tak ti lidi, kteří měli na té zakázce pokračovat, nebo mít směny navíc (byla neděle) jsem musela odvolat. Takže výrobou špatných desek to skončilo a o ostatním, co kde a kdy se bude dělat už rozhodoval můj šéf v pondělí. No i tak z toho dělali neskutečnou vědu jako kdybych nestihla jiné zakázky, což nebyla pravda.
Z těchto důvodů jsem poprosila pána Šragu o pomoc s prací, jestli mě v Europrintu zaměstná. Já jsem intuitivně velmi toužila se zaměstnat v Europrintu, i když v Těšíně jsem měla celkem dobrý tím lidi na směně. Dokonce jsem měla nabídku i na technologii od šéfa technologie, protože se jim mělo uvolnit místo. Původně jsem v čase nástupu do Finidru měla zájem dělat technologa, ale neměli volné místo, tak mi nabídli práci mistra. Obě pozice jsem už předtím vykonávala v jiných tiskárnách.
Později jsme se s pánem Šragou dohodli na spolupráci a nastoupila jsem do Europrintu jako vedoucí knihárny. Nadšená jsem podmínkami nebyla, dokonce při první nabídce jsem pánovi Šragovi měla chuť říct: „mějte mě rádi, ale já odcházím“. Tak nízká ta nabídka finančně byla. Mně bylo jedno, na jakou pozici půjdu. Myslela jsem, že mi nabídne místo mistra, i to by mi stačilo nebo místo technologa. Já jsem prostě chtěla do Europrintu…důvod nevím, asi je to osudová záležitost.
Pro lidi mimo oboru polygrafie na vysvětlení: knihárna v tiskárně znamená dokončující práce. Měla jsem na starosti chod knihárny a kromě toho i starostlivost o ukrajinské brigádníky, o kterých jsem se až později dozvěděla, že tam byli v podstatě nelegálně. Ukrajinští brigádnici tam nedělali jako běžní zaměstnanci, ale fakturovalo se to jako stavební práce pro „ukrajinského“ podnikatele jménem Kadir. Představil se mi jenom tímto jménem. Podnikatel Kadir pocházel z ázijské oblasti bývalého Sovětského svazu.
Jak to vypadalo na začátku? Když si nastoupila na místo vedoucí knihárny, co jsi dostala za informace? Jak s Tebou sepsali smlouvu, co Ti vlastně vysvětlili? Jaká byla náplň Tvé práce, než si objevila ty Ukrajince, že to nejsou oficiální brigádnici? Jak to vypadalo předtím, než si to zjistila?
Na začátku jsem si myslela, že Europrint je tiskárna jako každá jiná. To znamená firma, která se zabývá tiskem. Protože jsem nikdy nedělala personalistu, tak jsem nepřišla do kontaktu se smlouvami pro brigádníky. Dělala jsem sice mistra, ale personální záležitosti ohledně brigádníků uzavírali personalisti. Takže jsem se o to ani nezajímala a ti Ukrajinci tam byli už před mým příchodem do firmy. Oni tam pracovali víc než rok přede mnou. Ukrajinci dle mých informací tam byli od doby, kdy se tiskárna Europrint v Praze Košířích rozbíhala (v roce 2006). Začínalo to uklízením (při stavbě firmy) a později zůstali na brigádnické práce ve výrobě. Předtím Europrint sídlil v Praze v Modřanech, pak se přestěhovali do nové budovy na Praze 5, kde tato tiskárna sídlí dodnes. Takže když jsem tam přišla pracovat já, ti Ukrajinci tam už byli jako stálí brigádnici. Stálých zaměstnanců tam bylo tak málo, takže to byla nutnost, abychom mohli vyrábět.
Předtím jsem dělala ve dvou tiskárnách na pozici mistra knihárny. Na nočních směnách jsem byla už předtím jako mistr sama, bez jakéhokoliv šéfa. Vždy se vyskytli nějaké problémy, které bylo nutné vyřešit, takže jsem tušila, co mně asi může čekat. Nějaké základní info jsem se poptala při vstupním pohovoru, nic vysloveně špatného mi neřekli, kromě těch Ukrajinců, že tam jsou a že je potřeba s nimi udělat pořádek. Skutečnost ale byla omnoho horší. A dnes vím, kdyby mi řekli dopředu, co mně v Europrintu čeká, tak se Europrintu zdaleka vyhnu.
O Ukrajince jsem se před nástupem do Europrintu extra nezajímala. Neměla jsem důvod, ani žádné podezření. Všude někdo dělá, někde jsou i brigádnici a v Europrintu byli místo Čechů jako brigádnici Ukrajinci. Brala jsem to jako fakt a s Ukrajincemi jsem nikdy předtím nespolupracovala ve velkém. Byla jsem osobně na Ukrajině v Kyjevě v časech socializmu cca týden jako studentka. Kromě toho jsem 3 týdny strávila mezi ukrajinskými dětmi ve výměnném pionýrském táboru na Ukrajině. Byly tam i slovenské i ukrajinské děti a pomíchali nás do oddílů půl na půl. Byl to nejlepší tábor, jaký jsem zažila. Těch táborů jsem zažila 5 a byly předtím na Slovensku, či Maďarsku. Spokojena jsem byla kromě té ukrajinské stravy, ta mi moc nechutnala. No bonbóny a zmrzlinu měli vynikající. Lidsky jsem byla nadšená, protože se tam sešla dobrá partie i dětí, i vedoucích.
V Prešově jsem měla kolegyni Ukrajinku, která žila na Slovensku, protože se tady vdala. Byla to velmi pracovitá a slušná žena a vždy se s ní šlo dohodnout. Právě že se Slováky se někdy šlo dohodnout hůř jak s ní. O Ukrajině jsem si vytvořila obraz, že je tam sice velká chudoba (v časech socializmu), ale žijí tam dobří a pokorní lidi, možná ještě lepší než na Slovensku. Do té doby jsem neměla žádný problém s Ukrajinci, proto jsem neměla žádný důvod se takové spolupráce obávat. Ani dnes předsudky nemám, jenom si myslím, že ti Ukrajinci, se kterými jsem musela spolupracovat já, byli ti drzejší.
To jenom na vysvětlení, že jsem nikdy neměla důvod mít k Ukrajincům negativní předsudky. V každém národě jsou i dobří, i špatní lidi a já jsem v Europrintu narazila na většinu těch drzejších Ukrajinců, kteří se mnozí tvářili, jako kdyby nám neměl kdo dělat, kdyby nebylo Ukrajinců. Proto si mohou dělat, co chtějí a jak chtějí. Možná jsem jenom měla smůlu, kdoví….Samozřejmě, pracovali tam i slušní Ukrajinci, ale ti byli v menšině.
Snažila jsem se zjistit si informace od Ing. Kvasnu, protože intuice mně varovala. Na jedné straně jsem do Europrintu chtěla jít pracovat, no na druhé straně jsem měla obavy, které jsem si nevěděla vysvětlit, protože neměli žádný racionální důvod. Bála jsem se, že to nevyjde, no zároveň to chtěla zkusit. V Těšíně jsem měla smlouvu na dobu určitou na 1 rok. Před koncem zkušební doby mi smlouvu zkrátili bez udání skutečného důvodu na půl roku. Původně mně prý chtěli vyhodit, ale šly Vánoce, to znamená nápor práce a neměl by kdo dělat. Hlavní věc, že můj kolega, který měl železniční učiliště ve své funkci obstál. Nikdy předtím v tiskárně nedělal, no hlavně že dělal mistra někde na železnici. Tak mu dali dělat mistra na knihárně. To byla zvláštní personální politika tiskárny Finidr. Ten když mně měl zaučovat, tak jsem raději poprosila šéfa, že na jeho směny pro mě nemá smysl chodit, protože od něho se nenaučím nic. A můj šéf předtím dělal zahradníka. Takoví lidé mojí práci posuzovali a generální ředitel jim věřil. A to už nevzpomínám kolegyni mistrovou, která přede mnou se postarala o vyhazov jiných šikovnějších šéfů. Jenom aby se dostala na jejich místo, co se ji i na chvíli podařilo. No po odborní stránce byla slabá, i já jsem toho víc věděla.
Bála jsem se, že zůstanu bez práce. Kdyby mi tu smlouvu nezkrátili, tak dodnes jsem v Těšíně. Mně se totiž nechtělo odejít, mně v podstatě svým jednáním přinutili odejít. No v té době jsem ještě dopadla dobře, že jsem odešla sama. Protože vím, že tam ve Finidru vyhazovali lidi okamžitou dohodou, bez udání skutečného důvodu. V takové firmě jsem se bála dělat, že vyhazov dostanu podle toho, kdo se jak vyspí nebo kdo co o mně nakecá generálnímu řediteli. Tehdejší kolegyně mistrová Jana Palušáková by o tom mohla vyprávět, jakou měla moc. Iniciativní kolega mi to prozradil ráno při odevzdávání směny před mým téměř vyhazovem, že Jana den předtím byla u generála, že tam byla dlouho a že to nevěští nic dobrého. Já jsem se na něho nechápavě dívala. Tak dodal, že se zeptal generála, jestli budeme zásobovat odborníky okolité tiskárny. Trefně to vystihnul jeden můj podřízený, který mně ze začátku měl za pajáce a přitakavače. Když zjistil, že jsem jiná, tak mi řekl: Tady nemůže pracovat nikdo šikovný, protože oni ho vyhodí. Přesně vystihnul personální politiku Finidru. Připomínám, že za to v té době nemohli personalisti, ale generál. I mé zkrácení smlouvy dostali na personálním příkazem a důvod jim nikdo neřekl. Zjistila jsem si to rovno od personalistky, s kterou jsem výborně vycházela, i když jsem si jako nová od ní držela odstup. Ona si mně od začátku oblíbila a byla ke mně vstřícná, proto jsem našla odvahu se jí na to zeptat. Chtěla jsem vědět alespoň důvod. Ona mi řekla, že ona to neví, protože oni to dostaly příkazem přepsat mi smlouvu a zkrátit.
To je ten skuteční důvod, proč jsem odcházela z Finidru a hledala jsem firmu, kde budu pracovat dlouhá léta, možná i celý život. Naivně jsem si na začátku myslela, že to bude Europrint.
Kdybych se dneska mohla zeptat vedení Europrintu, tak bych jim položila tyto otázky:
Byla a je tiskárna Europrint bylo jenom krytí pro jiné kšefty a tak vedení firmy nemělo čas se plně věnovat řízení tiskárny? Nebo se mýlím pane Valdo a pane Šrago? Asi ne, když pán Šraga mi jednou řekl, že Europrint se věnuje i jiným aktivitám, například skupovaní konkurenčních tiskáren. V té době vzpomínal, že koupili malou tiskárnu mimo Prahy a nabídli zaměstnancům, že se mohou zaměstnat v Europrintu. No ti odmítli, asi to bylo pro nich daleko. Co s tou tiskárnou udělali dál, to nevím…možná stroje rozprodali přes Eurograph, který taky patřil Savovovi a jednatelem je tam Robert Glenda stejně jako byl jednatelem Europrintu.
Vrátím se zpátky k témě ukrajinští brigádnici v Europrintu.
I v jiných tiskárnách jsme měli brigádníky, ale vždycky všechno vybavovali personalisti a já jsem si jenom nahlasovala potřebný počet lidi na směnu. Jinde to nebyly Ukrajinci, ale často studenti nebo nezaměstnaní.
Vždy to bylo „nějak“ už zaběháno, když jsem tam přišla, proto jsem se na to neptala. Asi by mi nikdo ani pravdu neřekl a byla bych podezřelá, kdybych se moc vyptávala na začátku.
Hned týden po mém nástupu do Europrintu byl vánoční večírek a tehdy mi jeden ze zaměstnanců řekl, že nic se mi nepodaří změnit, protože 3 lidi jsou na tom zainteresovani finančně. Divil se, o co se chci vlastně pokoušet, že to vůbec nemá smysl. Jména těch 3 lidí mi neřekl, dnes si dovolím tipovat 3 jména: Savov, Valda a možná Glenda…v začátcích jsem si myslela, že jede v tom i mistr knihárny Láďa Merhaut. Protože právě proto, že Merhaut s tím nic nedělal a ani nechtěl dělat. No u Merhauta to možná byla jenom pohodlnost.
K objednávkám a fakturám jsem neměla žádný přístup a já jsem se o to ani nezajímala. Nebyl důvod, ani jsem to nepotřebovala k své práci a neměla na to čas. O tom rozhodovali a byli za to zodpovědní jiní lidé v rámci firmy. V případě Europrintu dle mých informací o proplaceni konkrétních sum na fakturách za Ukrajince rozhodoval samotný tehdejší generální ředitel ing. Petr Valda.
Na začátek jsem měla dost jiných, pro mě v té chvíli podstatnějších povinností: abych si zapamatovala, co kdo umí, jména stálých zaměstnanců, ti základní věci, které musí ovládat každý šéf, když přijde do nového prostředí, do jiné firmy.
První šok jsem zažila v první dny, když přinesla předáčka Ukrajinců výkaz za celý předešlý měsíc a dala to mému kolegovi. Ten výkaz obsahoval mnoho jmen, napsaných pod sebou, mnoho hodin. Můj kolega Láďa Merhaut to vůbec nekontroloval. Ani trochu se nesnažil to zkontrolovat, ani neměl jak, když o Ukrajincích nevedl žádnou evidenci. Ukrajinská předáčka si tam mohla napsat, co chtěla.
Kázal mi, ať to podepíšu, což se mi zdalo velmi divné. Za prvé: byla jsem ve firmě jenom pár dnů a za druhé: bez jakékoliv kontroly něco podepisovat v práci je minimálně nezodpovědné.
Z těchto důvodů jsem to odmítla. Láďa Merhaut, který byl na pozici mistra knihárny to bez jakéhokoliv zaváhání a kontroly podepsal a dal to výrobnímu řediteli.
Mimochodem, na tom seznamu odpracovaných hodin Ukrajinců byli napsání všichni brigádnici z řad Ukrajinců. To znamená nejen ti Ukrajinci, kteří pracovali na knihárně, ale byli tam i ti Ukrajinci, kteří pracovali při rotačkách, či v expedici. Tam si počty Ukrajinců určovali dispečeři, ale ti ty seznamy na konci měsíce nekontrolovali vůbec. Takže to byl bordel, kde si skutečně Ukrajinci mohli psát, co chtěli.
Až pak, později, když jsem se o tom bavila s výrobním ředitelem Tomašem Šragou, jsem přišla na to, že pán Šraga to taky nekontroloval. Protože se spoléhal na to, že to zkontroloval mistr knihárny Láďa Merhaut.
Takže to fungovalo tak, že nikdo netušil, kolik hodin tam skutečně Ukrajinci oddělali za daný měsíc, kolik lidí z řad Ukrajinců tam skutečně chodí do práce, či tam nejsou napsána v těch seznamech jména navíc, to znamená i ti, kteří tam nechodí, takzvané černé duše…prostě to šlo samospádem: Ukrajinci si sami určili, kolik hodin budou dělat, jak budou dělat, na směny si chodili, jak chtěli. Tohle mi bylo dost divné, ale já jsem si ze začátku myslela, že oni to jenom nedokázali „ustrážit“, že to bylo na jednoho člověka moc, protože Láďa Merhaut byl na knihárně jediný mistr, když jsem tam nastoupila.
Jenomže pak jsem přišla na to, že je to Merhautův běžný pracovní přístup, že ze všeho se dokázal vykecat a protože knihařině ostatní z vedení či dispečerů většinou nerozuměli, tak mu věřili. No celkově tam byly zvláštní pracovní vztahy, alespoň na můj „vkus“. Já poctivý přístup k práci poznám z jiných tiskáren a jinak. To byla taková zvláštní lhostejnost: nějak bylo, nějak bude a nebudu do toho rejpat.
Na knihárně bylo cca 60-70 stálých zaměstnanců na trvalý pracovní poměr, dělalo se na tři směny. V tom období se začal tisknout i denník E15, který taky patřil v tom čase pod vliv podnikatele pana Františka Savova. To znamená, že ho vlastnil.
Pro informaci: Tiskárna Europrint Praha patřila do skupiny firem, které vlastnil český miliardář František Savov. Tiskárna Europrint byla jenom jedna z jeho firem. Samozřejmě, v období, kdy jsem tam nastoupila, jsem to nevěděla, i když jsem si základní informace sháněla od bývalého výrobního ředitele ing. Kvasnu, který dělal předtím výrobního ředitele i v jedné tiskárně v Prešově, později i tady v Europrintu cca do podzimu 2006. (září – říjen). Pan Kvasna mi Europrint vychválil, takže jsem si myslela, že je všechno v pořádku. Až pak, když jsem tam nastoupila, tak hned v první týden mi jeden z pracovníků řekl, že nic s těmi Ukrajincemi neudělám, že je to zbytečná snaha z mé strany, protože „prý“ jsou tři lidi na tom „zainteresovani finančně“ a já s tím „nepohnu“. Důkazy na to neměl, proto jsem to brala, že mě chtěl jenom vystrašit a že mi v podstatě stálí zaměstnanci Europrintu nejsou nakloněny. Protože do té doby, kdy jsem tam přišla, ti Ukrajinci si dělali, co chtěli a ti čeští zaměstnanci, pokud jim můj kolega něco vytknul, tak oni se ozvali: „Láďo, „podívej“ se na Ukrajince a pak můžeš nám něco mluvit“. V podstatě jsem měla pocit, že Láďa Merhaut, tehdejší mistr knihárny spíše poslouchá ty pracovníky více než pracovníci jeho. Bylo tam takové bezvládí, každý si dělal, co chtěl.
Dělala jsem předtím mistra, technologa, kalkulantku, dispečerku v jiných tiskárnách a věděla jsem, jaký je tlak na dodržování nasmlouvaných termínů. V každé větší tiskárně jsou podepsané nějaké smlouvy, dohodnuté termíny, případně ve smlouvách penále…prostě se musí ty smlouvy dodržovat. Nemůže to fungovat tak, že bez dohody se zákazníkem se to posune „jenom tak“ dva dni nahoru – dolu, proto mi to bylo divné, že mnoho lidí v Europrintu to netrápí. Tam se například stávalo to, že tiskárna Europrint měla v tom čase dvě velké rotačky. Jedna z nich byla starší, volali jsme jich pro rozlišení: stará a nová rotačka. Stará rotačka málokdy fungovala. Na tu starou rotačku se naplánovala práce, pak ta stará rotačka půlku dvanásthodinové směny stála, netiskla. Ale nikoho to zvlášť netrápilo. Jenom se zkonstatovalo, že zase netiskla a nikdo to neřešil, co s tím v budoucnu. Jestli na ní vůbec plánovat tisk, byli na tom stroji i placení zaměstnanci, i když stroj stál….Nám na knihárně takové výpadky způsobovali skluzy v termínech, proto mně to trápilo, co s tím.
Z důvodů této lhostejnosti jsem začala zvažovat, jak je to možné, že v tiskárně, která žije z toho, co vyrobí, že to nikoho zvlášť netrápí. Z čeho pak firma žije, z jakých peněz? V běžných firmách by to řešil minimálně vedoucí výroby, výrobní ředitel. Kdyby to trvalo déle i generální ředitel, či majitel. Říkám to z vlastních zkušeností, ale tady se nedělo nic, i když to byl trvalý stav. Ta stará rotačka víc stála, než tiskla. Z důvodů, že nebyla provozu schopná a nechápala jsem, proč na ní vůbec plánují tisk zakázek. Tehdy mi to začalo připadat už trochu divné a dávala jsem si otázku PROČ?
Později jsem se od jednoho kolegu dozvěděla, že tu starou rotačku už prodali někomu na Slovensko. To jsem tam už nedělala a kolegu jsem potkala náhodou. Upřímně toho, kdo tu rotačku koupil, lituji, pokud ji nebral na repasování, což si neumím představit, ale v tom nejsem odborník. Faktem je, že nebyla provozu schopná už v Europrintu a už za Kvasnu. Kolega Merhaut mi říkal, že Kvasna v práci kvůli této staré rotačce strávil mnoho času.
Možno že si někdo řekne, že jsem si měla zjistit víc informací, předtím, než jsem tam nastoupila. Slyšela jsem i takovou poznámku, že jsem tam neměla nastupovat vůbec. No neměla jsem si to možnost zjistit, nebylo kde, ani od koho. Pána Kvasnu jsem osobně nikdy nepotkala, ale poznala jsem jeho ženu, která dělala v tiskárně v Prešově. Jí jsem poprosila o kontakt na pána Kvasnu, dala mi ho a on Europrint velmi vychválil a tvrdil, že odcházel kvůli otcovi. A že jinak by tam zůstal. Kdyby mi právě on řekl pravdu, jak to bylo v skutečnosti, že ho vyhodili a je tam obrovský bordel, tak bych tam nešla. Já jsem totiž váhala, proto jsem o oslovila o informace o Europrintu. Pán Kvasna měl v Prešově dobrou pověst mezi lidmi v tiskárně, tak jsem mu věřila.
Mnoho pracovních úkonů v Europrintu dělali Ukrajinci, co se mi zdálo velmi divné, ba doslova podezřelé. Těžko se dělá s lidmi, kteří vám pořádně ani nerozumí, co jim říkáte a už vůbec nemají odborné zkušenosti, ale ani snahu. Byly tam i výjimky, ale byla to menšina. Byl konec roku 2007, ještě nebyla krize, takže na krizi se vedení Europrintu vymlouvat nemohlo. Oni jenom vůbec nesháněli lidi….Později jsem se začala ptát, proč tam neshánějí odborníky. Tak mi řekli i pan Šraga, i pan Valda, že nejsou lidi a co s tím budu dělat já. Některé lidi jsme tam stáhli z tiskárny Finidr z Českého Těšína, kde jsem předtím dělala mistrovou. Ale bylo mi vysvětleno od výrobního ředitele, že nemůžeme všem platit ubytování. Protože dělalo se to tím stylem, že polovinu ubytování platila firma a sehnala nějaké byty do pronájmu. Z Těšína bylo v Europrintu na pracovní pohovor asi 7 lidí, já osobně jsem oslovila více lidí, ale mnozí i odmítli na začátku z rodinných důvodů. V tom čase nastoupili jenom 3 lidi, ostatní se rozhodli zůstat ve Finidru.
Vsuvka: Ukrajinský podnikatel Kadir předtím vlastnil vícero firem, sám mi to řekl. Neživili ho jenom brigádnici v Europrintu. Prý měl i stavební firmu, kde měl taky Ukrajince. Vlastnil i firmu Hugo Boss, později to prý prodal Savovovi, aktuální situaci nepoznám.
Od samotného Kadira vím, že jim platil v pohodě a načas, že se k ukrajinským brigádníkům choval slušně. To jsem mu věřila, protože jinak by se mi stěžovali samotní Ukrajinci.
Další věc je, že s těmi Ukrajincemi jsem měla dost starostí, protože když jsem tam přišla, každý si dělal, co chtěl. Fungovalo to tak, že se jsem objednala potřebný počet lidi, například 15, ale Ukrajinci, když si smysleli, že chtějí být v práci, tak jich bylo na směně i 20. No já jsem pro nich práci neměla a když chtěli pomáhat ostatním, aby se neudřeli, když dělali 16 tky nebo 24 hodinové směny, tak to byly pro firmu zbytečné náklady navíc. Tak jsem jim to zakázala, čímž jsem jich naštvala. Řekla jsem jim, že mohou pomáhat, ale ve svém volném čase a nedostanou to zaplaceno od Europrintu. To jste měli vidět ty „kyselé“ obličeje.
Další příklad: když jsem objednala 25 lidi, tak mi přišlo 15. Jenomže já jsem ty lidi potřebovala a ty linky jsem pak nemohla pustit nebo dát udělat ruční práce. Pak jsme to začali dělat tak, že jsem měla seznam jmen a ten jsem si zkontrolovala, či na směně ty lidi jsou. Pokud seděl počet, tak to bylo Ok. Pokud neseděl počet, tak jsem to kontrolovala podle jednotlivých jmen. Abychom to dostali do nějakého pořádku, tak výrobní ředitel vymyslel lístky s natištěným logem Europrintu. Byly to úzké a dlouhé lístky, kde se dávalo ještě razítko Europrintu na konci směny. Logo bylo natištěné zelenou barvou, aby se to nedalo jednoduše zfalšovat. Každý z Ukrajinců si musel po každé směně vypsat lístek, kolik hodin na směně byl, na kterém stroji dělal, zkontrolovalo se to podle seznamu a dávalo se tam razítko a podpis toho, kdo to kontroloval. Kontroloval to a podepisoval člověk, který byl na směně : buď dispečer, mistr knihárny nebo já jako vedoucí knihárny. No bohužel při kontrole na konci měsíce jsem přišla i na to, že stejný dispečer stejnému člověku podepsal za stejnou směnu 2 lístky.
Pořádný šok pro mně nastal až tehdy, když měla přijít ohlášená kontrola na bezpečnost práce. A z výrobního ředitele pana Tomaše Šragu tehdy „vyšlo“, že to bude problém. Byl doslova v šoku a řekl mi, že ti Ukrajinci jsou fakturování jako stavební práce. Tehdy jsem až pochopila, že jsou tam nelegálně zaměstnáváni. Pak pan Šraga nám dal za úkol, že na hale nesmí být v období kontroly ani jeden Ukrajinec. Až tehdy se mi to začalo nepozdávát….. Já jsem to do té doby nějak neřešila. Skutečně v čase kontroly na hale nebyla ani noha…jinak tu kontrolu jsem ani na hale neviděla. Nevím, jestli byla ohlášená kontrola jenom u někoho v kanceláři a podívali se do papírů a nevím, kde ty Ukrajince „schovali“, jestli se o to postaral dispečer, jestli jich poslali na tu chvilku domu, ale faktem je, že Ukrajinci nebyly na hale.
Mimochodem, ani netuším, kdo měl v Europrintu na starosti bezpečnost práce. Protože já jsem v té firmě neprošla žádným školením ohledně bezpečnosti práce, ani jsem nic nepodepisovala. V tiskárnách dělám od roku 1986, takže v tomto směru se snažím být opatrná, ale v jiných provozech hlavně velkých tiskárnách, například v Českém Těšíně bez úvodního školení a podpisu brigádníky ani nepustili na halu. I já jako mistr jsem takové školení musela absolvovat. V Europrintu se v tomto směru nedělo nic.
Další věc je, že když na mně tlačili, abych snížila náklady na Ukrajince, tak jsem se dozvěděla měsíční sumy, které se fakturovali. Takže i podle toho jsem se dokázala orientovat. Vím, že za listopad 2007 a prosinec 2007 byla fakturována celková suma za Ukrajince po 1,5 milionu Kč včetně DPH. Když vezmeme v úvahu, že ta firma se dostavěla v roce 2006 a ještě v roce 2007, víc než po roku se fakturovalo měsíčně po 1,5 milionu Kč včetně DPH, jenom za stavební práce, je to minimálně divné. Mou úlohou, požadavkem, který mi dal výrobní ředitel pan Šraga bylo snížit ty náklady na Ukrajince do sumy 700 000 Kč za měsíc. Někdy to šlo, někdy to nešlo. Záleželo na tom, kolik bylo práce, zakázek.
Až později jsem se dozvěděla, že bez ohledu na to, jak jsme to moc kontrolovali, tehdejší generální ředitel ing. Petr Valda i tak proplatil Kadirovi to, co si řekl. Kadir si určoval, kolik chce mít zaplaceno za jednotlivé měsíce, vůbec to nezáleželo na tom, co jsem spočítala já. To bylo nepodstatné a nebralo se to v úvahu. Takže moje práce tam byla zbytečná, co se týče Ukrajinců. Akorát si ti Ukrajinci zvykli na to, že musí tam fungovat „nějaká“ pravidla.
Když jsem tam nastoupila, tak to fungovalo tak: když se kterýkoliv Ukrajinec rozhodl, že bude dělat 16-tku, tak dělal 16-tku. S nikým se na tom nedohodli, jenom samy se sebou. Chtěli dělat 12-tku, tak dělali 12-tku. Když se rozhodli pro 24-tku, tak dělali 24-tku. Jednoduše řečeno, nikdo jim do toho nemluvil a oni si na to za ten rok zvykli. Po mém příchodu dostali velký šok, co si to dovoluji jim cokoliv určovat a chodili se se mnou hádat. Divili se, když jsem jim začala přesně určovat, jak mají chodit na směny a kolika hodinové směny mohou oddělat podle potřeb firmy Europrint, ne podle toho, kolik oni chtějí vydělat. Hlavně si je potřeba uvědomit, že když dělali pravidelně 16 –tky nebo i 24 hodinové směny, tak měli omnoho nižší výkon, neměli silu pracovat. Takže oni měli víc hodin, vyšší výdělek za možná stejný výkon jak na menším počtu hodin a Europrint na tom prodělával, vyhazoval peníze ven oknem.
Jeden čas někteří chtěli chodit na 12-tky. Ale my jsme dělali klasické 8 hodinové směny, tak jsem ji řekla, že já si to nemůžu dovolit, protože pak jsou v jiný čas přestávky na svačinu.
Já si nemůžu dovolit to, že oni mají svačinu na 12 hodinové směně, ale zároveň mi začíná další 8 hodinová směna. Půl hodiny by ta linka stála jenom kvůli nim.
Pamatuji si jeden případ, že po 18. hodině byl na hale generální ředitel pan Valda. Mluvil s jedním brigádníkem, který přišel na směnu na 18.hodinu a šel si zapálit cigaretu. Generálovi řekl, že má svačinu. Ten se divil, že ještě jenom teď přišel do práce a už má svačinu. Nebyla šance „ustrážit“ každého brigádníka a oni mnozí jednaly jak rozmazlené sobecké malé děti, které nebraly ohled na nikoho. Proto docházelo i takovým situacím a i proto jsem to zatrhla. Museli se přizpůsobit našim směnám, podle toho, jaké směny momentálně dělali stálí českí zaměstnanci.
I opačně to vycházelo špatně: při 12-stke měli svačinu, ale zároveň začínala další 8 hodinová směna. To nešlo skloubit dokupy, protože pak by ta linka stála jenom kvůli nim. Museli si zvyknout: buď budou dělat 8-tky nebo 16-tky a podle potřeb firmy.
Ironií osudu je, že i když člověka ve firmě udělají mistrem, nikdo ho nepoučí, co dovoluje zákoník práce. Dokonce jsme v Europrintu v tom čase neměli ani žádného personalistu. A to měl Europrint v tom čase cca 180 stálých zaměstnanců, Ukrajince jsem do tohoto počtu nepočítala. Já neměla energii při své časové vytíženosti ještě po večerech, kdy jsem odcházela pozdě z práce ještě studovat zákoník práce…to bych úplně zkolabovala. Proto jsem se řídila svou intuicí a svým úsudkem, co je možné a reálně zvládnutelné. 24-hodinové směny jsem jim úplně zakázala.
Samozřejmě, ty Ukrajinci se bouřili, chodili se se mnou hádat. Už jsem si připadala jako jejich služka, mnozí v sobě neměli žádnou slušnost. Chodili mi vykřikovat například: „Pokud jste tady Vy, pani Magda nebyla, tady nebyly žádné problémy.“Měli pravdu, nebyly. Protože oni si dělali, co chtěly a nikdo jim do toho nekecal. Ani mistr knihárny Láďa Merhaut, ani dispečeři (byly čtyři a samí chlapi: Tomáš, Petr Drexler, Viliam Dvořák, Beno), ani Tomáš Šraga (výrobní ředitel), Adolf Stejskal (vedoucí výroby), Petr Valda (generální ředitel).
Já jsem pro nich byla ta největší zrůda…oni neviděli to, že problém je v nich, ale viděli ten problém ve mně. Tak to si neumím představit, jak mohli dělat na Ukrajině, pokud tam předtím dělali. To museli mít už v sobě to sobectví a pohodlnost, protože pracovitý člověk se jenom tak, ze dne na den nestane lajdákem.
Doslova mně mnozí nenáviděli. A dávaly mi to i patřičně najevo svým jednáním. Dělal u nás i jeden manželský pár. Ona se jmenovala Ruslana a dělala na knihárně. Její manžel mi chodil vykřikovat, že kdo by nám dělal, kdyby jich tam nebylo. Jejich drzost fakt neměla hranice, pravidla si chtěli určovat samy a hlavně mít pomalé tempo a mnoho hodin v práci. To už nemluvím o tom, že někteří si v práci i pospali. V pracovní době . Viděla jsem to osobně.
Oni si zvykli, že si napsali, co si smysleli. Když jsme začaly kontrolovat měsíční výkazy a lístečky za jednotlivé směny, které k tomu připínaly, i tak se někteří pokoušely to nedělat poctivě. Každý Ukrajinec měl za měsíc jeden pracovní výkaz, k tomu připnuté podepsané lístečky za jednotlivé směny. První měsíc mi při kontrole nesedělo cca 36 000 – 40 000 Kč. Tolik si napsaly navíc. Za hodinu Europrint platil Kadirovi 90 Kč a ten rozdíl navíc byl spočítaný z hodin napsaných navíc krát 90 Kč za hodinu.
Kontrolovala to i jejich předáčka, i já. Takže já jsem to musela celé nanovovo překontrolovat, abych zjistila, proč je ten rozdíl, kde nastala chyba. Oni zase byly naštvání, že budou mít o pár dnů později výplaty. I 2 – 3 dny bylo pro ně mnoho. Oni neměli žádnou toleranci, fungovaly systémem : jenom my jsme důležití a chceme všechno a hned. I kdybych se sesypala zdravotně, to jich nezajímalo. Tak neměly podvádět, to bych jich nemusela kontrolovat a měly by to hned. Poctivé jednání mnohým nic neříkalo. Mít takové pracovníky ve vlastní firmě bych nechtěla.
Protože já jsem neměla na starosti jenom jejich výkazy, musela jsem zvládat i svou práci, tak jsem to kontrolovala v podnájmu, po pracovní době pozdě večer.
Protože Láďa Merhaut nic nekontroloval a jenom podepsal, tak to měli hned „vyřízeno“ za Europrint. A hned na začátku měsíce jim vyplácela předáčka výplaty. Neměli výplatní termín později, jak běžné firmy, například kolem 10. dne v měsíci. Oni to měli hned v první dny měsíce, tuším kolem 3.dne a nevydělávaly špatně na to, že byly jenom brigádnici.
Takže jejich předáčka jim to nemohla vyplácet, pokud jsem to neodsouhlasila já. Právě ten první měsíc, kdy jsme zavedli ty lístečky s logem Europrintu, jsem to kontrolovala buď v práci v zasedačce, protože jsem zjistila, že na hale nic neudělám. Buď tam byl hluk, protože tam sedělo 10 lidi (open spice) nebo za mnou nebo kolegou chodili lidé z haly a já jsem to musela často přerušovat a začínat nanovo. Proto jsem si sedla sama do zasedačky, aby ta kontrola byla i efektivní. I tak jsem to nestihla a kontrolovala pak dlouho do noci v podnájmu. Dosud si na to pamatuji, že jsem nad tím seděla do druhé hodiny ráno a pak zavolala do práce, že přijdu až na 10.hod., abych se alespoň trochu vyspala. A hlavně abych pak byla schopná soustředit se na další práci, protože nevyspalý člověk toho schopný není. Potkala jsem generálního ředitele na hale a hned mi ironicky řekl, že se mi dobře daří, když si chodím do práce na 10.hodinu. On si vůbec nechtěl připustit, že tam doslova makám často do pozdních hodin, i po pracovní době a skutečně se neflákám. Jak by to mohl vědět, když na halu chodil málokdy, i když neseděl daleko? A na porady mně nevolal, i když jsem řídila třetinu firmy a kromě toho jsem měla na starosti cca 100 naštvaných Ukrajinců. Asi ho nezajímalo, co se děje na knihárně…A asi se na těch poradách probírali věci, které se netýkaly výroby nebo nechtěl, abych věděla, co se děje v pozadí firmy. Jednoduše řečeno: dělal ze mě idiota.
Já jsem si často připadala mezi kolegy trapně: Všichni kolem mě byly spokojeni a v klidu, jenom já jsem viděla ten bordel, který tam fungoval. Měla jsem smůlu, že jsem měla zkušenosti z jiných tiskáren a hlavně mně práce v polygrafii baví. Mnozí kolem mě tu práci brali „jenom“ jako zdroj přijmu. Nadšení jsem u nich neviděla a nechtěli řešit ten bordel okolo.
Nikdo nechtěl vidět to, jak dlouho jsem často byla v práci. Ne dobrovolně, ale nuceně, když jsem chtěla, aby to tam šlapalo. Mnoho věcí se tam od mého příchodu zlepšilo, no mnoho věcí bylo ještě nutně napravovat. Možná toho, co bylo nutné napravovat bylo víc.
Když jsem ty lístečky začala kontrolovat, tak jsem přišla na to, že na směny nám celý měsíc chodili 3 lidi bez toho, aby byly v seznamu. To znamená 3 lidi chodili navíc, než byl objednaný počet brigádníků. Pani Lesja Knjaz mi to obhajovala tím, že za pána Merhauta to stále „takhle“ dělali. Právě Lesja jeden čas dělala předačku, ale s její přístupem jsem byla velmi nespokojena, pak tam dal Kadir Tanju Holovku, která se vrátila z Ukrajiny zpátky do Čech.
To fakt nechápu, kde se Lesja Knjaz naučila takovým zvláštním „manažerským“ praktikám, že sice se nějaký počet lidi objedná, ale to i tak neplatí a ona si to udělá po svém.
Jenom se divím, že pán Kvasna jako výrobní ředitel si mistra Merhauta „nepřevychoval“ nebo nevyměnil za jiného šikovného mistra. V prešovské tiskárně měl pán Kvasna pověst šikovného člověka, který se snažil řešit problémy a tady jsem nechápala, jak mohl takový bordel tolerovat. Já jsem s pánem Kvasnou nikdy nepracovala, ani se s ním osobně nepotkala. No začala jsem o něm pochybovat minimálně v tom smyslu, že mi neřekl pravdu. Kdyby byl skutečný poctivec, tak by mi na rovinu řekl, ať se Europrintu velkým obloukem vyhnu. Já jsem se ho na tu firmu ptala před tím, než jsem rozhodla, jestli do Europrintu nastoupím. No on mi Europrint do telefonu vychválil, tak když „tento systém “ se mu zdál v pořádku, tak nevím, nevím, co si mám o něm myslet. Podle mého názoru mi lhal. Vždyť při jeho inteligenci mohl tušit, že když tam nastoupím a zjistí, že jsem Slovenka, tak mi někdo řekne i o jeho osobě. Řekly mi to čeští kolegové, ale například tehdejší jednatel Europrintu Róbert Glenda mi tvrdil, že on s Kvasnou dobře vycházel.
Je zvláštní, že pán Valda, tehdejší generální ředitel už po svém nástupu propustil pána Kvasnu…důvod jsem dodnes nepochopila. S pánem Šragou, výrobním ředitelem si vykaly, takže pravděpodobně to nebylo tak, že by chtěl protlačit na tu pozici kamaráda. Kromě toho, pán Valda předtím dělal generálního ředitele v tiskárně Graspo Zlín, což je daleko od Prahy. Tak to už vůbec nechápu, jak mohl ve větší tiskárně dělat generála a firma fungovala a v menší to podle mě nezvládal. Nebo lépe řečeno to nezvládal tak, aby bylo vidno ve výrobě, že na tom „maká“. Majitel František Savov asi od něho chtěl jiné věci, než řídit pořádně a efektivně celou tiskárnu. Když buzeroval na jedné prohlídce haly na tom, že nejsou štítky na paletách šéfa výroby, tak jsem na to už neměla slov. Já takovým lidem říkám: papíroví manažery. Hlavní věc, že na papíře to vypadá dobře, že to v reálu nefunguje, to už pro nich není podstatné. Možná si řeknete, že na řízení tiskárny tam měl lidi. Jenomže ty šéfové ty problémy neřešily, i když byly řešitelné. Pánvi Valdovi jsem to nemohla říct, protože on se v podstatě se mnou nebavil vůbec a po tom kritickém mailu mně vyhodili.
Ano, dovolila jsem si mnoho: chtěla jsem od mých šéfů, aby to, na co upozorňuji a není v mých kompetencích to vyřešit, ale v jejich kompetencí, aby to řešili. Oni to ani nezačaly řešit, jich to nezajímalo vůbec. Možná tam skutečně nebyly na to, aby řídily tiskárnu, ale aby „praly peníze“. Na jiné už neměly čas, když chtěly končit v práci v normální dobu a já jsem jich jenom obtěžovala svými požadavky. Od člověka, který se pohyboval pracovně blízko vedení Europrintu jsem si vyslechla poznámku: Je to pračka špinavých peněz. Ten člověk mi to řekl až po mém odchodu a až tehdy jsem pochopila všechny souvislosti, proč se dělo to, co se dělo. Pochopitelně, toho člověka nebudu jmenovat, abych mu nenadělala problémy.
Když si ještě uvědomíme, že běžně můj kolega Láďa Merhaut objednával 2-3 lidi navíc, než si spočítal, že bude potřebovat na danou směnu. Důvod byl ten, že „Co kdyby náhodou někdo nepřišel…“To si umím představit, že nějaká firma, která počítá poctivě všechny náklady, si „jenom tak“ zaplatí 2-3 lidi na každou směnu navíc z důvodů, „co kdyby něco náhodou nevyšlo, aby se udělalo“.
Další věc je, že pokud jsem tam přišla já, dostávali Ukrajinci proplacené všechny svačinové přestávky. Takovou výhodu stálí zaměstnanci Europrintu neměli a to se mi vůbec nelíbilo. Ještě bych pochopila, kdyby to dostali zaplaceno stálí zaměstnanci, kteří tam pracovali na trvalý pracovní poměr. Ale tím se to neproplácelo a Ukrajincům se to proplácelo. Ukrajinci si to jednoduše řečeno započítaly do odpracované doby. Nikdo to předtím, že se začaly psát výkazy nekontroloval. Přišla jsem na to až já, když jsem jim kontrolovala ty výkazy, upozornila jsem na to i kolegy, no každý se tvářil, že se ho to netýká a ať ho s tím neotravuji.
Jednou moji práci trefně pojmenoval jeden kolega: „Tebe si najaly na špinavou práci“. Vedení bylo z obliga, ta špatná i pro Ukrajince, i pro zaměstnance jsem byla já jako vykonavatel.
Když se teď bavíme o té sumě, shodou okolností od toho podnikatele Kadira, i když ho teď nazývám Ukrajincem, tak vím, že byl z některého z těch ázijských států bývalého Sovietskeho svazu. On nebyl Ukrajinec, ale v Europrintu se pro všechny brigádníky, které zabezpečoval on, používalo označení Ukrajinci. Už si nepamatuji, z kterého státu byl Kadir, i když mi to říkal. Od Kadira vím, že ženy měli u něho za hodinu 70 Kč v čistém, muži dostávali 80 Kč v čistém za hodinu. Předáčka brala omnoho více a možná byly i výjimky, například jsem to slyšela o žene jménem Lesja Knjaz, že brala více, prý taky 80 Kč za hodinu.
Když si uvědomím, že někteří stálí zaměstnanci Europrintu dělali na stroji a měli v tom čase (rok 2007 a 2008) 70 Kč v hrubém za 1 hodinu, tak to bylo od vedení Europrintu nespravedlivé. Ten pracovník ten stroj nastavoval a samostatně na něm dělal, takže měl omnoho vyšší odbornost jako ukrajinský brigádník. To bylo velmi neseriozní vůči těm stálým zaměstnancům. No to nikdo neřešil, pokud se ten pracovník neozýval a nedělal z toho velké haló. Já jsem přístup k platovým dekretům jednotlivých zaměstnanců neměla, i když mi to výrobní ředitel pan Šraga slíbil. Sám od sebe. No nikdy to neudělal a já jsem ty dekrety nikdy neviděla. Měla jsem jenom informace, které jsem dostala od pracovníků, když se mi stěžovali a tehdy, když mi ukázali svou výplatní pásku.
Chtěla jsem se zabývat i touto nespravedlnosti, no nebylo mi to umožněno. Takové pravomoci jsem neměla, i když jsem byla oficiálně šéf. Jedině jsem to mohla vyrovnávat v rámci odměn, ale na ty jsem neměla žádný fond. Tak jsem to řešila tak, že těm, kteří se v pracovní době viditelně flákaly a neměly zájem pracovat, těm jsem peníze ubrala. A ti, kteří makaly, těm jsem peníze přidala. Byl to můj soukromní nápad a pán Šraga to respektoval. Bylo potřeba nějako rozhýbat pracovní morálku pracovníků, aby ti, kteří chtěli makat, měli i motivaci.
Chtěla jsem od výrobního ředitele pána Šragu fond na odměny pro stále zaměstnance z toho, co ušetřím za Ukrajince, ale pán Šraga mi to nedal k dispozici. Chtěla jsem po něm, aby vyčlenil nějakou určitou sumu na odměny stálých zaměstnanců měsíčně.
Co se týče těch stálých zaměstnanců, tak to mluvím o lidech, kteří museli i „něco“ po odborní stránce umět, chodili podle potřeby na směny. Proto bylo velmi neseriózní vůči těm zaměstnancům, že měli nižší mzdu jako Ukrajinci.
Například většina strojníků měla určitě nižší mzdu jako Tanja Holovka, která měla čistou měsíční mzdu 30 000 – 35 000 Kč. Vím tuto sumu od Kadira, šéfa Ukrajinců, kolik ji platil. Řekl mi to sám od sebe, když viděl, jak se mnou vedení Europrintu „jedná“ a dává mi dělat zbytečnou práci.
V lednu a únoru 2008 byly slabší měsíce, co se týče práce a já brigádníky nepotřebovala. Pro Ukrajince jsem tehdy neměla pravidelnou práci a oni se se mnou hádaly, že oni chtějí práci stále. Tak jsem jim vysvětlila, že mí pracovníci se vždycky musí se mnou dohodnout, kdy mají přijít na směnu. Když chtějí dovolenou, tak si musí o to požádat. U Ukrajinců neplatily žádná pravidla, oni si chodili do práce, jak chtěly. Když se rozhodli, že budou 2 týdny na Ukrajině, tak mi to jenom oznámili těsně před odchodem bez toho, aby se starali o to, jestli mi bude mít kdo dělat. Vůbec se nezajímali, jestli nebudu mít v tu dobu tak málo lidi, že by to nebylo pro firmu vhodné. Na to se neptali, jenom mi to oznámili.
Proto jsem jim to vysvětlovala, že když je málo práce, tak já práci dám stálým zaměstnancům Europrintu a brigádníky objednávat nebudu nebo jen málo, podle potřeby. Nemůžu Ukrajince vzít na směny jenom proto, že oni chtějí, když nemám pro nich práci.
Další věc je, že my jsme v Europrintu chtěli „zlegalizovat“ tu práci Ukrajinců. Samozřejmě, já jsem byla na to malý pán, o tom rozhodl výrobní ředitel pan Šraga. Mojí úlohou bylo vybrat si Ukrajince, kteří jsou šikovní a dát jim pracovní nabídku, jestli chtějí pracovat v Europrintu na trvalý pracovní poměr.
Pokud by měli zájem i oni, tak my firma Europrint by jim vybavila pracovní povolení a o všechny papíry na českých úřadech by se postarali. Tuto informaci jsem dostala od pana Šragu, výrobního ředitele. To už nevím, kdo konkrétně by to řešil, protože personalistu jsme v tom období neměli. Já jsem za nimi šla, jednotlivě jsem jich oslovila. Vysvětlila jsem jim výhody, že by se jim ta práce v Europrintu započítala do důchodu, že by měli hrazeno zdravotní pojištění, že by měli trvalý pracovní poměr, to znamená jistou práci celý měsíc, po určité době by měli nárok na dovolenou, mohli by ji využít na cesty na Ukrajinu. Protože jako brigádnici v čase, kdy cestovali na Ukrajinu neměli žádny příjem. No Ukrajinci se vylekali a místo toho, aby nad tím pouvažovali, šli se na mně stěžovat jejich ukrajinskému šéfovi podnikateli Kadirovi.
A Kadir udělal to, že se se mnou přišel pohádat. Ten dokázal být „ohleduplný“: když se se mnou chtěl hádat, tak se klidně pohádal buď na hale před pracovníky nebo v open spice a bylo mu jedno, kdo tam je. Lidi si to všímali. Jednou mi jeden podřízený řekl, že si všimnul, jak se se mnou 1 hodinu hádal Kadir na hale. Asi si to ten podřízený „všimnul“ na hodinkách kdy začal a kdy skončil.
V podstatě kromě dvou lidi nikdo z Ukrajinců neprojevil zájem pracovat v Europrintu natrvalo. A i to se ti lidi báli Kadira, tak se setkali s výrobním ředitelem potajomky, když už bylo v práci málo lidí. Aby jich neviděli ostatní Ukrajinci.
Proto jsem jim pak vysvětlovala, když se se mnou v lednu 2007 hádali, že chtějí stálou práci, já jsem jim říkala, že já jsem vám nabízela některým trvalý pracovní poměr a vy jste neměli o to zájem. Tak teď si nestěžujte.
Další věc je, že mnoho lidí z Ukrajiny tam bylo jakože na turistické vízum. To jsem se dozvěděla od jednotlivých Ukrajinců, hlavně, když jim to neprodloužili. Já jsem neměla čas a ani to nebyl můj úkol zjišťovat, kdo tam je na jaké vízum, protože pak bych neměla čas na svou práci. Já jsem byla placena za to, aby knihárna fungovala dobře a ne za nějaké ověřování. Na to je cizinecká polície a Inspektorát práce.
Ti Ukrajinci v tom období museli mít víza do České republiky. Bylo to v roce 2007 a 2008. Takže kolikrát mi i bylo líto, že jim končilo vízum a ti Ukrajinci mi tam někteří i brečeli na hale, že jim vízum neprodloužili a že na Ukrajině není práce. Na jedné straně jsem na mnoho lidi mohla působit tvrdé, na druhé straně jsem jich mnohé i chápala, protože jsem přišla ze Slovenska, kde jsem neměla práci. Kdybych měla práci na Slovensku, tak tam zůstanu, protože tam jsem byla doma.
Co se týče Ukrajinců, tak já jsem v tom období měla dost práce na to, abych se o cokoliv jiného zajímala. Neměla jsem na to ani pravomoci, ani mně vedení firmy k tomu nepustilo, k těm podkladům. A další věc je, že na knihárně se musí dohnat všechny skluzy, které se během výroby stali, pokud se stali. No málokdy jde ve výrobě vše ideálně.
Já jsem neměla přístup k žádným objednávkám, fakturám, ani jsem se o to v té době nezajímala. Začalo mně to zajímat až v období, kdy jsem si dala vygooglovat jméno František Savov a až tehdy jsem zjistila, že to je miliardář. V době, kdy jsem tam dělala, jsem to ani netušila a hlavně neměla jsem internet, tak jsem byla po pracovní době rada, když se vůbec vyspím.
I když oficiálně tuto firmu Europrint a.s. vlastnila americká společnost, dalo se to zjistit z výpisu obchodního rejstříku …sídlila nejdrive Davle, na Javorce 179, je to mestys za Prahou. To je, když jsem tam nastupovala. Později tu firmu přejmenovali na Epremo, to jsem tam už nebyla. Tam je zajímavé to, že tam došlo k rozprodeji firmy, po různých částech.
Podstatné je, že těch pracovních starostí jsem v tom období měla tak moc, že nějak jsem se nezajímala o vlastnické vztahy ve firmě. Věděla jsem, že pan František Savov mladší je majitel, přes víkend jsem tam viděla majitelovho otce pana Savova staršího a Robert Glenda byl jednatel. Ani nevím, co měl na starosti pan Glenda, protože odborné věci jsem s ním nikdy neřešila, ani se o to nezajímal. My jsme se jenom zdravili, když jsme se potkali a jednou si ode mne poptal telefonicky kontakt na bývalého výrobního ředitele pana Kvasnu. Překvapilo mně to a váhala jsem. Na to mi pan Glenda odpověděl, že on s panem Kvasnou vycházel dobře. Tak jsem mu ten kontakt dala. Na mne byl pan Glenda milý, no nikdy jsem od něho nic nepotřebovala, nikdy s nim nic neřešila.
Výplata mi chodila, i když v podstatě jsem si nedokázala říct o slušný plat. Já jsem si myslela, ze na začátek musím být skromnější a že když se ukáže, že je za mnou kvalitní práce, že mi plat automaticky zvýší. Pak mi bylo mi řečeno od pana Šragu, že zvýšení platu nedostanu a druhá věc je, že mně spíše zajímalo, jak ta firma funguje a ne vlastnické vztahy. Myslela jsem, že je tam běžný majitel, netušila jsem že dělám v nějaké firmě, kde není vše „košér“.
A kromě toho, ještě jedna věc mě zarazila, ale to mně zarazilo až když jsem v té firmě nebyla, že mně vůbec nevolali na porady vedení. Ta firma Europrint mela v tom období 2007 a 2008 cca 180 zaměstnanců. Tu informaci mám od tehdejšího výrobního ředitele pana Šragu, protože jsem se ho na to ptala.
A knihárna měla cca 60-70 zaměstnanců. Plus se tam mohlo za 1 měsíc „otočit“ i 100 ukrajinských brigádníků. I v rámci toho, že jsem měla na starosti třetinu firmy a docela závažnou oblast brigádníků, tak na oficiální porady vedeni, kde vlastně chodil výrobní ředitel, vedoucí výroby, případně jednatel a generální ředitel….možná i další lidi, o kterých já nevím…mně nevolali.
Nejenom, že mně tam nevolali, ale já jsem odtud nedostávala ani informace. To, že mně tam nevolali, to mne netrápilo, spíše mně zarazilo, když jsem se jednou ptala vedoucího výroby, co bylo na poradě vedení firmy, tak nad tím mávnul rukou a nic neřekl.
A pak když generální ředitel dělal měsíční přehled po výrobě, že s námi chodil a díval se, co kde je a v jakém stavu, něco vytýkal šéfovi výroby, ale tykalo se to i knihárny. Já jsem generálovi řekla, že já o tom nevím. Na to mi generál odvětil: vy o tom ani nemůžete vědět, když jste nebyla na poradě, ale panovi Stejskalovi, šéfovi výroby jsem to říkal. Tak mě zarazilo, proč se takové věci nedozvídám i já. Když se to týká oddělení, kde šéfují a hlavně mám za to odpovědnost.
Hlavně ty „výstupy“ z těch porad, když se to týkalo chodu knihárny mě zajímali.
Jenomže na ty porady vedení mne nikdo nezval. I když ty informace byly dost důležité i pro knihárnu. Přitom byl na mně tlak ohledně například toho, abych snížila náklady na Ukrajince. Ta tiskárna nefunguje od roku 2006, ona se jenom v ten rok přestěhovala z Prahy Modřan na Prahu 5 na Kotlářku do nové budovy.
Když jsem tam nastoupila, tak se ta firma jmenovala Europrint a sídlila oficiálně podle výpisu obchodního rejstříku na Davle a vznikla v roce 2003.
Když vypukla ta aféra, která byla publikována na novinkách 13.9.2013 a 16.9.2014, že tam může být škoda od 780 milionů až 4 miliardy Kč, tak jsem začala hledat v obchodním rejstříku, co všechno patřilo panovi Savovovi.
Jinak o Europrintu jsem už dávno v jiných tiskárnách slyšela, že jsou to podvodnici. Brala jsem to jako pomluvu konkurenčních firem, na kterou nemají důkazy. To jsem poslouchala jenom poznámky, bez předložených důkazů.
Hledala jsem po vypuknutí aféry v médiích kolem firem Františka Savova výpis z obchodního rejstříku a nedokázala jsem tam najít Europrint. Klasicky Europrint, podle IČO ….jsem si to porovnávala. Když jsem vyhledávala podle IČO, které mám na svém výstupním listu, tak mi vyšlo, že to je už firma Epremo, ne Europrint, pod tímto IČO. Ale ta firma Epremo je už zaniklý subjekt, a zanikla 29.5.2013 a mezitím ji stihli rozprodat. Ona zanikla bez likvidace, takže oficiálne Europrint Davle rozprodali . To jsou informace podle výpisu z obchodního rejstříku: v rejstříku stojí, že z obchodního rejstříku se vymazává firma Epremo, se sídlem Praha 1, Tržistě (takže ji i „přestěhovaly“ a předpokládám, že takové změny názvu, změny sídla, rozprodeje a změny IČO jsou v souladu se zákonem….protože oficiálně Europrint jako firma fungoval dál pod jiným IČO).
Dále cituji z obchodního rejstříku z výpisu: Epremo zanikla bez likvidace sloučením s nástupnickou firmou Palma life se sídlem v Českých Budějovicích. S tím, že na nástupnickou společnost přešlo sloučením veškeré jmění zaniklé společnosti. Část podniku zaměřenou na nákup a prodej strojů pro polygrafickou výrobu a tisk byla prodána společnosti Eurograph, část společnosti zaměřená na tisk a knihařské zpracováni byla prodána společnosti společnosti Europrint a.s. se sídlem Praha Košíře,(ale už je tam jiné IČO jako měl původní Europrint).
Podle mých informací, každá společnost by měla mít jenom jedno IČO, až do zániku společnosti….jenomže Europrint nadále v té době fungoval…to jsem zvědavá, jestli měnili i smlouvy pracovníkům, když stále dělali pro Europrint, ale oficiálně podle obch. rejstříku pro jinou společnost. Předpokládám, že ne. Ani na ty dva týdny, co se jmenovali „Europrint II“.
Původně měla firma Europrint IČO 26055813…(teď má na konci 503)
Pokračování z obchodního řejstříku: a část společnosti zaměřená na nákup spotřebního materiálu pro tiskárny byla prodána firmě Epremo Trading se sídlem Praha Košíře.
Další část na zpracování dat byla prodána další společnosti Epremo Plus….
Tam je Epremo trading a tu je Epremo plus…Ty prodeje jsou takové zvláštní, ale ironie osudu je v tom, že ta firma Epremo trading se už přestěhovala dokonce do Pardubic. Předseda představenstva je tam Robert Glenda, je to stejný člověk, který byl jednatelem firmy Europrint v čase, kdy jsem tam ja dělala. Párkrát jsem se ho osobně potkala v prostorách Europrintu. A jediný akcionář je Epremo a.s., ale ta firma Epremo je už vymazána z obchodního rejstříku, takže není možné najít žádnou historii firmy v rámci obchodního rejstříku.
Je to zvláštní, že v podstatě Epremo trading funguje a funguje v Pardubicich, vlastní ji Epremo a.s., ale ta je už zaniklý subjekt, takže ten už nefunguje.
Další divná skutečnost je, že oficiálně Europrint měl nadále svou internetovou stránku, oficiálně nadále fungoval, ale když jsem se snažila najit něco, podle čeho bych se orientovala, tak jsem našla, že založili 15.10.2012 společnost Europrint II a.s, založili tuto společnost na 2 týdny (tak obešli to, že jedna společnost s jedním názvem (aby se mohli nadále jmenovat Europrint) může mít jenom jedno IČO po celou dobu vzniku).
Společnost Europrint II byla vymazaná 1.11.2012, takže oficiálně fungovala 2 týdny pod tímto názvem. A pak to znovu přejmenovali na Europrint a.s., od 1.11.2012, sídlo už dali Praha Košíře a samozřejmě s jiným IČO. Generální ředitel v tom čase už byl ing. Petr Litvan. V tom období, kdy jsem tam pracovala, tam ještě nepracoval, takže o něm nevím nic, nepoznám ho osobně.
Jediný akcionář byl uvedený v obch. rejstříku Concordia esset management llc v Spojených státech amerických.
Shodou okolností, když jsem dělala v Europrintu, tak vlastníkem firmy byla taky táto společnost (i když to byl Europrint pod jiným číslem IČO a pak ho přejmenovali a poslaly do likvidace). Z toho se mi nabízí otázka, proč „zlikvidovali“ původní firmu Europrint a rozprodali, ale navenek vystupuje stejný Europrint. Rozprodali ji po částech a pak založili nový Europrint??? Samozřejmě, podle webových stránek této firmy to vypadalo, jako kdyby po cely čas fungovala stejná firma, bez jakýchkoliv vlastnických změn a rozprodejů firmy v pozadí.
Proč na 2 týdny založili Europrint pod číslem II (římská dvojka)? To je jedna věc, to jsou podle mne minimálně divné přesuny firem. Další věc je, když jsem se dívala na příbuzné firmy…Oficiálně jsme byly Europrint, ale výplatu nám počítala pani Sladková z firmy Garris. Měli jsme i svou účtárnu, byly tam 3 účetní.
Takže výplaty nám dělala externí firma. Když jsem si to hledala v obchodním rejstříku, tak Garris vzniknul 2.6.1998 a v tom čase byl předsedou představenstva ing. Frantisek Savov, ročník 1972 (takže bylo mu v tom čase 26 let). To byl jenom pár let po vysoké škole.
Protože pan Savov byl zároveň majitel Europrintu, takže to byla další Savovova firma. Divné mi to v tom čase nebylo, protože jsem si to nevyhledala, jaké tam byli byly přesuny a vlastnické vztahy. Já jsem se nad tím vůbec nezamyslela a i kdyby, nic bych na tom nemohla změnit, bylo to dané. Až pak, když jsem se na to podívala blíže, po mém odchodu z Europrintu a hlavně po vypuknuti té kauzy se Savovem v září 2013.
Samotná firma Garris se jmenovala nejprve Adore holding do roku 2002, do roku 2005 se jmenovala cmg/ adore a.s., pak to změnili do roku 2010 na název Garris a.s., pak to změnili na Garris servise, pak na Garris servises na 4 roky (?) a ted oficialne se Garris jmenuje GS systems v likvidaci. Od 20.5.2013 je tato firma v likvidaci.
Zajímal by mně důvod, proč tolikrát měnili ten název firmy. No Garris na internetovych stránkách uvádí, že existuje od roku 1998, i když původní Garris na Bezděchové ul. na Praze 5 je v likvidaci a několikrat přejmenovaný.
To, co teď funguje (informace je z roku 2014!) pod jménem firmy Garris, jsou dvě nové firmy, Garris advisory a Garris legal. Jedna byla podle výpisu z obchodního rejstříku založená v roce 2010, další v roce 2011. A obě firmy sídli na náměstí Republiky na Praze 1. Zajímavé je, že nedávno (rok 2014!), asi před měsícem, jsem se byla podívat na sídlo firmy původního Garrisu na Bezděchové ul. v Praze Věděla jsem, kde to je, protože jsem tam v roce 2008 byla osobně za pani Sládkovou, když pod ní spadal Europrint, co se týče výpočtu mezd. Na venkovním skle této budovy byl nalepený i název Garris Legal…. Oficiálně totiž i právnická kancelář měla podle obchodního rejstříku sídlo na náměstí Republiky, to znamená jinde.
Takže proč likvidovaly původní firmu Garris? Proč v původní firmě sídlila i nově založená advokátní kancelář Garrisu? Protože likviduji nepohodlné informace a do advokátní kanceláře se policie jenom tak, bez povoleni nemůže dostat, viz článek na aktualne cz ze dne 8.4.2014????
Je zajímavé, že oficiálně pan Savov nefiguroval v statutárních orgánech tiskárny Europrint, i když je jeden výpis, ještě z roku 2003, kde je Europrint s.r.o. a tam je uveden i pan Savov. Později to už byla akciovka.
Ověřovala jsem si to u jedné účetní, ale ze Slovenska, protože tady jsem neměla nikoho známého. Zajímalo mně, jaký to má smysl měnit názvy firem, jestli je dovoleno měnit IČO pro stejnou fungující firmu, jaký má smysl měnit často názvy firem, případně sídlo firem.
Ten Europrint oficiálně fungoval navenek po celou dobu jako stejná firma, jenom asi 3 x změnili IČO.
Samozřejmě, ty prodeje v pozadí, to běžného zákazníka nezajímá, a navenek to vystupuje jako stejná firma, od roku 2006 byla fyzicky na stejném miste….
Dostala jsem informaci v rámci Slovenska, že se to měnit nemá, že firma by měla mít stejné IČO počas celé doby své existence. Jenomže oni to IČO změnili, protože tu první firmu nejprve zlikvidovali, pak ji rozprodali, teď už neexistuje a ještě je vymazána z obchodního rejstříku. Jinak, když jde firma do likvidace, na Slovensku není povinnost archivovat účetnictví, podle zákona několik let. Je to přesně určeno, alespoň na Slovensku, co je potřeba kolik let archivovat v účetnictví.
Další věc je, že Europrint byl v tom čase dost zadlužený, jde o roky 2007 a 2008. Vím to. Do faktur, objednávek jsem přístup neměla, do účetnictví jsem přístup neměla. Dozvěděla jsem se to náhodou tak, že jsem potřebovala na knihárně opravit jeden stroj a nechtěli nám ho přijít opravit. Tak jsem zjišťovala důvody a dozvěděla jsem se od tehdejšího vedoucího výroby Adolfa Stejskala, že jsou to „naší“, to znamená firma, která patří taky pod stejného majitele pana Savova. A nechtějí nám to přijít opravit jenom kvůli tomu, že jim dlužíme. Tak jsem s tím šla za tehdejším výrobním ředitelem panem Šragou a ten mi to popřel, že to není pravda. Naštěstí ten stroj opravili, takže asi to zaplatili.
Vsuvka: jednou v neděli jsem byla ve firmě a náhodou přišel za dispečerem jeden tiskař z rotaček. Chvilku jsme se bavili o práci a ptala jsem se ho, jestli tam nikdy neměli „normální“, to znamená schopné údržbáře a elektrikáře. On mi na to řekl, že měli a ti odešli,l protože neměli s čím dělat. I to svědčí o tom, jak v tom čase ta firma byla vybavena. Mluvím o roce 2008.
Vím ohledne dodávek papíru, protože kolegova manželka pracovala v Europapieri, co je velkoobchod s papírem. Že firma Europrint, je vůbec zakázáno toto jméno vyslovovat v Europapieru, že jim mnoho peněz dluží. Pak samozřejmě odebíral Europrint papir od jiných společností.
Jinak, vsuvka z diskuse: savov nezaplatil architektonickej kancelari cca 4 miliony za projekt budovy, kde sidli europrint !!!
Taktez minimalne mi z toho vychazi, ze pokud je europrint, myslim stary europrint, který byl pod ICO, kdy jsem tam nastoupila ja, vymazan z obchodniho rejstriku, i justice (???), tak ma splacene vsechny pohledavky a zavazky. Jak jsem dostala informaci od jedneho znameho, tak vymazat se firma muzte jedine tehdy, když ma zaplacene vsechny pohledavky.
To je pry podmínka, aby firmu vymazali.
Zajimavy je akcionar, i když oficialne …
Pan František Savov, ročník 1972, bylo mi řečeno mým kolegou Láďou Merhautem, že byl v tom čase majitelem Europrintu. Samozřejmě, já jsem to nezkoumala a brala jsem to jako fakt. Já jsem osobně pana Savova, i mladšího, i staršího v Europrintu viděla. S panem Savovem starším jsem i mluvila. Mladý Savov po výrobě jednou chodil s generálním ředitelem panem Valdou (to jsem jich viděla a kolega mi komentoval, že to je majitel a řekl mi, jak se jmenuje).
Když jsem to dobře zaslechla v médiích, tak pan Savov mladší se tomu bránil, že by vlastnil Europrint. Jenomže, když nám zaměstnacům Europrintu v tom čase 2007 – 2008 Garris dělal mzdy, tak to znamená že byl na nás napojený (nebo my na něho) a shodou okolnosti v Garrisu byl od roku 1998 předsedou představenstva pan František Savov, ročník 1972. Takže tam určitá souvislost je. Jediný akcionář původního Garrisu byl Garris llc Londyn. Je to zvláštní: proč Europrint měl vlastníka v USA, Garris měl vlastníka ve Velké Británii…. jsou to minimálně zvláštní skutečnosti. To nějaká americká firma touží vlastnit tiskárnu v Praze??? Vždyť nic pro Američany se tam netisklo za mých časů? Jde o rok 2007 – 2008. Proč bylo výhodné mít firmu v USA?
Samozřejmě, já jsem se zaměřila jenom na firmy, které přímo byly spojené s firmou Europrint, protože pokud jsem nektere clanky ohledne pana savova, tak tam byly vzpomenute aj jiné firmy.
Je divné, že se novináři blíže nevěnovaly v svých článcích firmě Garris. Podle webu motejlek právě Garris byl důležitý. Ale původní Garris poslali do likvidace v květnu 2013 a razie byla až v září 2013.
Proč si českí novináři tyto souvislosti nevšimli a o firmě Garris v podstatě ani nepsaly.
Mimochodem, Europrint taky už skončil….taky o tom novináři nepsaly. Já jsem na to přišla náhodou, když to v jednom rozhovoru řekl majitel jiné tiskárny v Praze….webovou stránku europrint.cz mi internet „nenačítal“.
Spíše si dávám otázku, jestli při té razii v Savovových firmách vůbec kontrolovaly Europrint a proč ho dovolili prodat jinému majitelovi a ten proč ukončil činnost tiskárny Europrint? To chápu, že nemají práci….ale nechápu, že jiní miliardáři by si nespočítali, jestli se jim Europrint oplatí kupovat. Neměla policie zkontrolovat i Garris, i Europrint už v roce 2013?
http://www.motejlek.com/v-okruhu-frantiska-savova-probiha-rozsahla-realizace
V okruhu miliardáře Františka Savova probíhá rozsáhlá realizace
13. 09. 2013 – 10:51
Policejní složky včera zahájily rozsáhlou operaci v podnikatelském impériu miliardáře Františka Savova, které čítá desítky společnosti, včetně průmyslových podniků. Prohlídky prostor provádí Útvar odhalování korupce a finanční kriminality (UOKFK), odbor daní. Jde o podezření z trestného činu krácení daně. V tomto případě jde o daň z přidané hodnoty a především společnost Legios. Vyšetřování probíhá zhruba třičtvrtě roku.
Jednačtyřicetiletý František Savov, který je cílovým vlastníkem rozsáhlého holdingu, osobně nefiguruje v orgánu žádné ze společností se sídlem v České republice. Mozkem skupiny, do níž patří třeba i jedna z největších kampeliček, je Garris.
-mot-
Z twitteru Dalibora Balšínka
“Ted na recepci MfD a LN přišli tri policajti v plne polni a říkají:tady ma od 8 byt nejaky velky zásah. Popletli firmy, zásah je v MF u Savova.”
Tady jsou výkazy Ukrajinců jako důkaz, že v Europrintu pracovali, ale předpokládám, že v tom čase pracovní povolení neměli.
Podklady ohledně Ukrajinců mám legálně: já jsem jich totiž měla pracovně kontrolovat a výkazy, které přikládám byly sporné, byly tam nesrovnalosti. Proto jsem si z originálů výkazu udělala kopie. Je tam i razítko Europrintu, jak je vidno na některých výkazech a na tom razítku je i původní IČO.
Tu je výpis původní firma Garris na Bezděchové ulici v Praze (je tam historie přejmenování firmy)
Celá debata | RSS tejto debaty