popelka

Vzhľadom k mojej liečbe rakoviny a ako mi lekári klamali, na čo ma vlastne liečia, si dovoľujem si článok Bíle lži: Proč nám v nemocnicích neříkají vždy pravdu uverejniť v celom znení. Prečo? Lebo ľudia sú často pohodlní a keby som dala len odkaz, tak netuším, či by si ho rozklikli a prečítali.A či ten odkaz po nejakom kratšom, či dlhšom čase fungoval.

http://kvety.kafe.cz/osudy/2012/4/2/clanky/bile-lzi-proc-nam-v-nemocnicich-nerikaji-vzdy-pravdu/

publikované v časopise Květy 13/2012

Bílé lži: Proč nám v nemocnicích neříkají vždy pravdu?

„‚Sestři, je to se mnou špatné, bojím se, že umřu.‘ Sestřička odpovídá: ‚Ale takovými věcmi se nezatěžujte, to nechte na nás, vy buďte hlavně v klidu.‘ Doktor zase na otázku ‚Mám rakovinu?‘ zásadně neslyší a neodpovídá. Takových situací jsem v minulosti na klinikách zažila bezpočet,“ říká dr. Jiřina Svobodová, která nyní vyučuje na zdravotní škole. „Prý šlo o milosrdné lži…“

Dnes je v módě používat pro tuto věc spíš pojem bílá lež, který je převzatý z angličtiny. Jeho smysl je ovšem stejný. Lékař, sestřička, manžel (manželka) či rodiče jsou postaveni před dilema: bude lepší ponechat nemocného v (blahé) nevědomosti, nebo mu raději citlivě sdělit neradostnou skutečnost? Každý si jistě dovede představit, jak těžké takové rozhodování je.

Mami, tati, nebojte se

Před pár dny obletěla svět drastická zpráva o Dominikovi Staceym (8) z britského městečka Holsworthy. Chlapec trpí svalovou dystrofií, jejíž vinou pravděpodobně nebude žít déle než do 30 let. Už teď má velké zdravotní potíže.

A právě jejich zásluhou se Dominic dozvěděl krutou pravdu, již mu jeho rodiče Dominic (33) a Caroline (31) nedokázali říct sami. Hoch byl pořád unavený, stále ho bolely nohy. Tak si do vyhledávače na internetu zadal spojení unavené nohy. Dalšími prokliky se chytré dítě postupně dostalo až ke své diagnóze.

Takový život, taková smrt

Dva příklady z praxe dvou odlišných období, jak na ně vzpomíná MUDr. Věra Malá. .

• Někdy v roce 1984 jsme tu měli případ mladého muže, který byl po odstranění nádoru tlustého střeva propuštěn do domácí péče. Cítil se dobře, nikdo mu nic o jeho stavu ani nenaznačil – jenom mu za pár dní přišlo strohé pozvání na onkologické pracoviště k chemoterapii. Po tom nečekaném šoku muž zvažoval sebevraždu. Naštěstí ho však zachránila neustálá péče jeho rodiny.
• Krátce po listopadu 1989, kdy se „natvrdo“ přejaly etické normy západních zemí, jsem zažila prakticky opačný případ. Starší paní po operaci nádoru žaludku lékař tvrdě a bez obalu sdělil, že má rakovinu, nádor byl již pokročilý a že ji čeká ozařování a chemoterapie. Pacientka se z toho psychicky zhroutila.

‚Proč jsi mi lhal?‘ zeptal se mě,“ líčil pak Dominikův otec. „To byly nejtěžší chvíle mého života. Syn se mě ptal, jestli ho ta nemoc zabije. A já nemohl říct nic jiného, než že nikdo předem neví, kdy zemře.“

Nemocné dítě, které už je teď upoutáno na invalidní vozík, trpí nočními můrami, křičí ze spaní a prosí rodiče, aby našli lék na jeho nemoc. Hrůzná situace.

„Vyčítali jsme si, že jsme Dominikovi umožnili surfovat po internetu,“ řekli později Staceyovi britským novinářům. „Mysleli jsme ale, že ho zabaví, zlepší mu náladu a tím třeba trochu prodlouží život. Jenže se naopak stalo to nejhorší, co se mohlo stát.“

Téměř stejný problém řeší manželé Šimonovi (jméno jsme na jejich přání změnili) z Českých Budějovic. Jejich devítiletý syn Lukáš také trpí nevyléčitelnou chorobou – jenže v počátečním stadiu, kdy její příznaky ještě nejsou tak dramatické. Co mu říct a co zamlčet?

„Kdyby už byl aspoň trochu dospělý, zkusíme mu tu hroznou pravdu po kapkách dávkovat,“ přemýšlejí. „Jenže v tomhle věku? K čemu by to bylo dobré? Jen by se mu k fyzickým potížím přidaly ještě psychické.

Na webové stránce o stejně postižených dětech nám jedni rodiče napsali, že synovi diagnózu prozradili a on je utěšoval: ‚Mami, tati, nebojte se, já neumřu.‘ Dovedete si to představit? Když jsme jim pak po čase mailovali znovu, už se neozvali…“

Nejsme jako krutí kapitalisté

„U dětí jde samozřejmě o nesmírně citlivou záležitost, kterou musejí vždy zvážit především jejich rodiče. Nakonec za děti před zákonem odpovídají,“ říká onkoložka MUDr. Věra Malá. „U dospělých je to ale něco jiného.“

Good bye, Lenin

Nejslavnějším zobrazením bílé lži v umění je německý film Good bye, Lenin. Bratr a sestra se v bývalém východním Německu snaží svou smrtelně nemocnou matku přesvědčenou komunistku udržet při tom, že se politický režim nezměnil. Zpráva o jeho pádu by totiž zřejmě ženu zabila. Sourozenci proto pracně hledají staré východoněmecké výrobky (okurky, pivo), inscenují zprávy v televizi apod.

Za předešlého režimu i tady platilo, že „občan je majetek státu“ a stát nejlépe ví, co mu bude svědčit. Ptát se člověka na souhlas s informovaností či neinformovaností? Kdo by se tím zatěžoval.

„Dříve byl běžný postup lékařů informace jednoduše nesdělovat,“ vzpomíná Jiřina Svobodová. „Tedy alespoň ne pacientovi. Neexistoval přikázaný jednoznačný postup ohledně jeho informovanosti například o nádorové diagnóze.

Často se však stávalo, že lékaři pravdu řekli rodinným příslušníkům nemocného, ovšem jemu samotnému nikoli. Proč? Přece aby se ‚psychický stav pacienta nezatěžoval nepříznivou zprávou‘.

Nemocní si tak nezřídka museli svou chorobu domyslet sami. To na druhé straně vedlo i k neodůvodněným obavám (,Vy mi to stejně neřeknete!‘) až k sebevražedným stavům. Pravda se sdělovala spíše výjimečně.

Informace se před nemocným pečlivě tajily: nesměl dostat svůj chorobopis do ruky, ani když šel na vyšetření – co kdyby se z něj dozvěděl pravdu a pak třeba udělal něco nepředloženého?

Výsledkem byla nemocniční divadélka, kdy usoužená rodina seděla kolem lůžka nemocného, dusná atmosféra se dala krájet, nucené úsměvy bolely na tvářích. Všichni včetně pacienta věděli či tušili, ale málokdy si to dokázali otevřeně vyříkat. Mnohdy nemocný zemřel, aniž by se vůbec dozvěděl pravdu o své chorobě!

Studenti před kamerou

V některých zemích existuje speciální způsob výuky budoucích lékařů, jak mají sdělovat pacientům nepříjemné pravdy. Učí je to psychologové, studenti vystupují v rolích lékařů i pacientů, vše se natáčí a pak jsou společně rozebírány chyby v jednání „lékařů“. Tuto velmi efektivní a důležitou metodu zkoušejí i některá pracoviště u nás. Její zavedení je nanejvýš žádoucí, protože na lékařských fakultách se sice vyučuje obor psychologie komunikace lékaře s nemocným, ale je na něj vyhrazeno málo času a hlavně se až na výjimky jedná jen o teorii. Budoucí lékaři přitom potřebují hlavně praktické ukázky, měli by si sami vyzkoušet jak mluvit s pacienty, jak s nimi být lidsky účastní v jejich výjimečné situaci. Nemoc je přece vždy záležitost tělesná i psychická – proto by bylo dobré, kdyby se v budoucnu psychologické přípravě lékařů věnovalo víc pozornosti. Vždyť vlastně do značné míry nahrazují i kněze, jež jsme ze svých životů vytěsnili…

„Vzpomínám si na situaci, kdy pacient, který neměl dostatek úcty před ‚bílým pláštěm‘ slovně napadl lékaře za to, že ho opakovaně ujišťoval, že bude brzo jako rybička: prý ještě pár infuzí a půjde domů.

‚Co mi to tady vykládáte, vždyť já přece vím, že umírám, vy to víte také, všichni to vědí – a pořád se mnou jen hrajete komedii!?‘ Podotýkám ovšem, že takových statečných lidí nebylo mnoho. Nedotknutelnost lékařů byla obrovská,“ říká Jiřina Svobodová.

„Samozřejmě se vědělo, že v západních zemích se pravda o smrtelné nemoci pacientům musí sdělit. Přes zjevné výhody tohoto přístupu – dotyčný si může urovnat svou životní situaci, dát do pořádku dědictví a podobně – se u nás ale mluvilo o ‚krutém a nelidském přístupu kapitalismu k člověku‘.“

Denně jednu lžičku pravdy

Smyslem milosrdné (bílé) lži je neublížit. To ale zjevně nemůže fungovat v situacích, kdy lékař musí sdělit pacientovi pravdu, aby získal jeho aktivní spoluúčast na další léčbě. Není možné posílat ho na ozařování a tvářit se, že jde o něco jako solárium.

„Dnes už má pacient právo vědět všechny dostupné informace o své nemoci a možnostech její léčby. Je zakotveno v Etickém kodexu práv pacientů z roku 1992,“ dozvídáme se. Nemocný ale také může odmítnout znát pravdu – i to je jeho svaté právo.

„V každé době, za socialismu i dnes, existují lékaři s lepším a s horším psychologickým cítěním,“ soudí Jiřina Svobodová. „Ti nejlepší chtějí být k pacientovi poctiví, ale zároveň mu zbytečně neubližovat.

Najít mezi těmito dvěma momenty rovnováhu je obrovské umění. Já se domnívám, že ideální je, když lékař dokáže nemocnému špatné zprávy ‚podávat po lžičkách‘. Prostě mu říct jen takovou část pravdy, jakou v dané chvíli snese, aby se nezhroutil.

Pak mu dát čas ke zpracování informace a k určitému ‚oddechu‘ – samozřejmě pokud ten čas ještě je – a pokračovat další dávkou pravdy. Tento postup je však u každého člověka jiný a lékař ho musí vycítit, to se nedá v psychologii naučit.

Lékař by měl poznat i moment, kdy si pacient již nepřeje dostávat další informace, protože není schopen je bez poškození psychiky zpracovat.“

Ta nejsmutnější hra

S trochou nadsázky lékaři hovoří o „hře“, kterou hrají s pacienty. Její pravidla se ovšem neustále mění – a přitom je veškerý personál, který přijde s chorým do styku, musí znát. To aby se nestalo, že třeba sestřičce ujede nevhodná poznámka.

„Na onkologických pracovištích k tomu účelu dnes mají zvláštní propracovaný systém,“ vysvětluje Jiřina Svobodová. „Na ranní schůzce psycholog informuje ostatní zdravotníky, v jaké fázi přijetí vážné nemoci se konkrétní pacient nachází. Všichni pak musejí sladit své chování k němu tak, aby mluvili stejně.

Například: pacient je ve stadiu popírání těžké nemoci, tedy mu nikdo z ošetřujících nesmí říct věci typu: ‚Vždyť přece máte rakovinu, tak tu léčbu musíte podstoupit!‘

Často se také stává, že především starší lidé si už nepřejí rozkrýt informace o své chorobě, což je třeba také zohlednit. Pak se obvykle mluví o ‚té‘ nemoci, jejíž vážnost se ale nezdůrazňuje…“

Author: Ivo Bartík

Celý článok je v povodnom znení, ako bol uverejnený v časopise Květy, odkaz na neho je na začiatku.

Moj komentár je len: prečo to robia? Pacientovi to určite nepomože! Prečo lekárom slúžia pacienti v poslednom štádiu choroby ako pokusní králici? Veď ak pacient zabojuje, ako ja, tak sa vylieči, tak ako ja. Len musí vedieť, že ten boj má vyhrať a má sa o to pokúsiť všetkými silami. Lekári nemajú právo rozhodovať o tom, kto už šancu nemá a kto ešte má. Každý pacient má dostať šancu a nemá byť dopovaný jedmi, keď zachrániť ho može zdravá výživa.